JAK JSEM KONEČNĚ ODLETĚLA A PRVNÍ DNY V TANZÁNII...( Kde v té době “nebyl” Covid)..:o)
V pondělí 19.10.2020 jsme šla na test, který byl nutný ne kvůli Tanzanii, ale kvůli Emirates se kterými jsem letěla, a šesti hodinovému transferu v Dubaji. V úterý odpoledne jsem dostala negativní výsledek, ve středu mě maminka s Markem (nevlastní tatínek) odvezli na letiště. Maminka plakala, Mark ne, já trochu. Čekalo mě dobrodružství na které jsem se rok těšila, a že se mi bude stýskat, jsem si vůbec nepřipouštěla.
V letadle panovala zvláštní atmosféra díky tomu, že bylo poloprázdné a taky díky letuškám a stewardům, kteří neměli svoje krásné uniformy, ale byli navlečeni do skafandrů a rukavic. Těžké bylo najít onoho hrdinu (vždycky na palubě jeden je!), který Vám přinese s úsměvem i druhou dvojku výborného vína a neřekne ani popel. Byli k nerozeznání..:o(..
Dubai vypadala jako po atomovém výbuchu. Za běžného režimu jedno z největších a nejvytíženějších letišť na světě zelo prázdnotou a strachem. Všechno kromě pár nejnutnějších obchůdků a dvou restaurací bylo zavřené. Regály v obchodech byly omotané tunou igelitu, asi aby nikdo nic neukradl, protože nevěděli dne a hodiny, kdy budou moci zase otevřít. Mezi jednotlivými sedačkami po celém letišti vyrostly plastové bariéry a nikdo se s nikým nebavil.
Po objevu jediného místa na letišti s pohodlnou pohovkou - chodby vedoucí k dámským a pánským záchodkům - se mi zvedla nálada:o). Já a ještě jeden pán jsme našli hotový poklad! :o)..Takhle pohodlně se na celém letišti nikde spát nedá (tedy kromě VIP lounge pro cestující první třídou, ale jak už víte z mého prvního blogu, ten zážitek se už neopakoval). On si hověl na své pohovce před pánskými záchodky. Já jsem se začala ukládat na svou u dámských. Spiklenecky jsme na sebe mrkli, vyspíme se!!! :o))..Všude jinde kolem jsou stovky takových těch tvrdých sedaček, na kterých napůl ležíte, napůl sedíte, ale nemůžete si lehnout ani na bok. A šest hodin na letišti neutíká nejrychleji, zvlášť když jste obklopeni atmosférou duchů, nemáte tam moc co na práci, a jedno pivo stojí 300 Kč:o). Všem z Vás, kdo máte dlouhý transfer na letišti v Dubaji doporučuji - jděte rovnou k záchodkům! :o))
Ve čtvrtek 22.10. jsem po šestnácti hodinách přistála v Dar es Salaamu, obchodním centru Tanzanie na pobřeží Indického oceánu. Hlavní město Tanzanie je Dodoma, ve vnitrozemí, ale je to jedno z těch hlavních měst, která vznikala relativně uměle a pozdě - v roce 1996. Dar je se svými šesti miliony obyvatel obchodním a kulturním centrem Tanzanie a přistává tady většina mezinárodních letů.
Bylo nás na palubě ještě méně než do Dubaje a jestli si to dobře pamatuju, byla jediná cizinka. Běžně naplněné lety směr Zanzibar a africká safari se staly minulostí. Při příletu jsem musela vyplnit papír, prohlašující že nemám žádné příznaky respiračních onemocnění - neměla, a nechat si změřit teplotu - neměla. Visum jsem měla koupené online už z Čech (nedoporučuju - zbytečně drahé. Na místě během 5 minut a za 50 USD, bezpečně) Já dala za servis online agentuře o 30 USD navíc. Není to pro občany ČR nutné, můžeme zakoupit visum "on arrival")
Nezapomenu na ten první nádech, když jsem vylezla z letištních dveří...Horko..Vlhko..úplně jiná Vůně vzduchu..bylo v něm cítit moře a horké slunce...Afrika, poprvé, těším se moc!! Venku na mě čekal řidič z malého hostelu, kde jsem si zamluvila ubytování na první tři dny, než pojedu na chvíli na Zanzibar a potom na sever k Viktoriinu jezeru na pět týdnu dobrovolničit. Byla jsem jediná “muzungu” (cizinec), co z letiště vylezl, tak to neměl těžké mě najít. Přiběhl ke mně, viděl, jak mi ještě za uchem visí rouška a pronesl: “To můžeš zahodit, to tady nebudeš potřebovat”. Po té dlouhé cestě s omezeným dýcháním, s radostí!!:o).
Totiž tak..v té době měla Tanzanie za sebou první vlnu restrikcí jako zákaz sdružování, což znamenalo například nesmět chodit do kostela a zavírání trhů. To bylo v březnu roku 2020 při první světové vlně nejrozličnějších opatření. Po dvou měsících (tady nevím přesně, mám to z vyprávění od místních) prezident od restrikcí upustil, protože zakázat tady lidem chodit do kostela je jako zakázat jim žít.
Prý to zkrátka vzbudilo takový chaos a neštěstí, že to muselo skončit. Stejně tak zákaz sdružování se na veřejných prostranstvích. To je, kdybyste to tady zažili, naprostý vtip.:o). Tady se lidé sdružují úplně všude a úplně pořád. Žije se na ulici a 85% populace (můj odhad) si vydělává na živobytí provozem malých jídelen na ulicích a krámků na trzích. Kde je přirozeně stále hlava na hlavě. A to nemluvím o veřejné dopravě, kterou cestuje 90% lidí v Daru, a která se skládá jenom z autobusů. Věčně přeplněných..
Prezident Magufuli v květnu veškeré restrikce zrušil, přestal udávat data o nakažených a jediné, co ohledně Covidu bylo v novinách, byly výzvy k mytí rukou, tipy na prevenci a dodržování odstupů, když Vám není dobře. Respektive aby lidé, kteří jsou nemocní, navštívili nemocnici a nic nepřecházeli. Tak tady začala mezi mnoha místními panovat taková až hezky naivní představa, že Tanzanie je jediná země, kde Covid prostě není. TEČKA..:O). Nikdo, s kým jsem se potkala neznal nikoho, kdo by ho měl, tak byli usměvaví, spokojení a nevystrašení.
První 2 dny v Daru jsem strávila touláním se po okolí svého hostelu, ochutnáváním jídel a nasáváním atmosféry. Co si vybavuju i po roce nejvíc? Prašné cesty..kromě hlavních tahů je většina ulic i v tak velkém městě prašných, kamenitých, hrbolatých..Tlumiče aut kvílí bolestí. Potom kostely…jejich všudypřítomná živost..od rána do večera..katolické, protestantské..ale i mešity..Tanzanie je z 60% procent křestanská, z 40% muslimská. Tyhle víry tady vedle sebe existují jako bratr a sestra, z mojí zkušenosti s naprostým klidem a žádnou nevraživostí.
Teda o jedné vím....křesťanům vadí, že si v Daru u běžného řezníka nekoupíte vepřové..:o). Je vidět, že muslimové jsou mocná kupní síla a řezník o ně nechce přijít. “Víš co by se stalo, kdyby měl vepřové? Žádný muslim mu tam nebude chodit nakupovat..!"
Tak je tady vepřové takové podpultové zboží, jak u nás kvalitní plecko za socíku..Ale to jen tak na okraj...pro zajímavost..
Vztah muslimů a křesťanů tady pramení z historie..Tanzanijské pobřeží bylo už od 12. století osidlováno arabskými obchodníky, od 17. Století byl pod nadvládou Omanského sultanátu Zanzibar. Od první poloviny 19.stol spadlo pod nadvládu Ománu na pár let i celé pevninské pobřeží. Dokonce Zanzibarské hlavní město Stone Town, bylo po celé 19.století centrem prodeje otroků ve Východní Africe. Dodneška je právě Zanzibar, narozdíl od pevninské Tanzanie, téměř 100% muslimský. Křesťanství v Tanzanii zapouštělo kořeny už od 15. století, kdy sem poprvé přišli Portugalci a s nimi první misionáři. Protestanské církve tady mají zastoupení díky německé a následně britské kolonizaci od konce 19. století do první poloviny století dvacátého. Obecně víra - at už muslim, křesťan nebo kmenový animismus - stále přítomný v odlehlejších částech Tanzanie - hraje v životě Tanzanijců nezastupitelnou roli. Debaty o víře nebo nevíře v Boha tady nemají vůbec žádný význam. Ale to je na celou jednu extra kapitolu…
Další výrazný zážitek byla pozornost, které se mi dostávalo. “Hej muzungu, mambo?” Každých 10 metrů, každou chvíli. Nebydlela jsem tenkrát, ani teď, ve čtvrti, kde cizinci běžně žijí. Tak jsem byla velkou atrakcí, zvlášť sama žena a – jinak to tady pro nás nejde, v těch vedrech – v kraťasech nebo sukni.
Plna radosti z nového prostředí jsem se s každým zastavila, naučila se, že “Mambo” je něco jako “Jak se máš” a mám odpovědět “Poa” (dobře). Týkalo se to teda výhradně mužů. Ženy jsou v kontaktu s neznámým člověkem o hodně zdrženlivější. Na začátku jsem radostně rozdávala i svoje místní telefonní číslo. Plánuju tady být dlouho, tak proč nemít místní kamarády…?..:o)
Inu tohle mě po docela krátké době přešlo. Když jsem začala dostávat od naprosto cizích mužů nabídky kvalitního sexu a manželství, s tímhle informačním altruismem jsem přestala.:o)). Ale na druhou stranu, víte, jako to je..když něco nezkusíš, nemáš…tak jsem to brala, že to prostě zkusit chtěli…:o). A hlavně to všechno bylo opravdu nevinné. Dodávám to, protože poslední, co bych chtěla, by bylo vzbudit v ženách strach sem jezdit. Tanzanijci jsou prostě úplně normálně na nás bílé holky zvědaví. Ale nikdy, nikdy za celý rok, co tu jsem, si ke mně žádný nedovolil víc, než bych sama chtěla. Zkusí to, v lehkém módu normálního samečka, ale agrese nebo nátlak? Nikdy...
Druhý den po příletu a po velmi dobré snídani (čerstvé banány, mango, palačinka a silný zázvorový čaj), jsem se vydala na delší procházku. V hostelu nebylo kromě mě ani živáčka. I to bylo hodně, hodně nezvyklé..Covid zkrátka udělal s turismem své. Ale zase jsem měla pozornost pana majitele jen pro sebe. Zapomněla jsem už jeho jméno, ale skoro každou z těch 2 nocí, co jsem tam byla, jsme dlouhé večery povídali. Zmínila jsem vůbec, že místním jazykem je swahilština? Myslím, že ješte ne. Kromě ní tady existuje ještě dalších 100 kmenových jazyků. Jak jsem měla později šanci zažít, mezi sebou si nerozumí, pokud nemluví swahilsky aspoň trochu. Hodně mi to připomnělo Papuu Novou Guineu, kde je jazyků zdokumentováno dokonce 800...Swahilština ale většinu Tanzánců spojuje, druhým jazykem je angličtina, kterou se učí ve škole...a úplně samostatná jednotka je masajština...těm nerozumí nikdo, kromě samotmých Masajů. Měla jsem na pana domácího spoustu otázek na místní zvyky, politiku, náboženství...byl to krásný začátek mojí cesty.
První procházka po Dar es Salaamu mě zavedla na Coco beach, jednu z největších a nejfrekventovanějších místních pláží. Čekala jsem ten nádherně blankytný Indický oceán a bělostný písek, jaké ale bylo moje zklamání. Pláže ve velkém městě, světe div se, jsou v Tanzanii stejně špinavé a plné odpadků, jako všude jinde na světe a voda připomíná fotky z časopisů jen s velkou dávkou fantazie. Místním to nevadí, jsou na to zvyklí a dovádí ve vlnách s kruhy z pneumatik jako malé děti. Mimochodem v Tanzanii umí hrozně málo lidí plavat..velké překvapení…řeknete si mají oceán u nosu..Ale neučí se to ve školách jako my, ani je to neučí rodiče. Je to pro nás zvláštní, ale jako s mnoha ostatními aspekty našeho vyspělého světa - co tady nepotřebují k přežití - moc nedělají. Nemají na to čas, peníze, ani motivaci.
Toho dne jsem na pláži potkala Davida, svého prvního budoucího kamaráda, se kterým jsem toho zažila v následujích měsících hodně a ano, byl prvním, kdo zasaturoval Lukášovu i moji zvědavost..:o)..(viz první blog)..Ale to bylo až po dlouhé době od našeho setkání..
David je jedním z mnoha fotografů, kteří si tady v Tanzanii vydělávají focením lidí na pláži. Vidíte je všude. Nosí s sebou i malou tiskárnu na fotky a místním lidem dovádějícím na pláži, dělají fota za dvacku. A pozor! Místní holky, kluci i rodiny to fakt milují! Jsou to parádnice a parádníci, pózovat u oceánu dokáží dlouhé minuty, a moc si to užívají. David ke mně přistoupil s nabídkou kvalitních fotografií (doslova):o), tak jsme si začali povídat. Vyprávěla jsem mu odkud jsem a co dělám, ukazovala mu svoje fotky lidí a z cest na Instagramu..prošli jsme celou pláž. Pozvala jsem ho na pivo a povídali jsme si celé odpoledne. Na moje fotky tenkrát nedošlo, to až později na Zanzibaru, kam za mnou přijel.
A tady na té pláži, v baru, kde jsme popíjeli pivko, jsem si od Masaje prodávajícího kožené sandály s korálkovými vzory, koupila svoje první..Tady jsem se zamilovala do té nádherné kombinace kůže a korálků - do precizní ruční práce korálkových vzorů. Botky samy o sobě nebyly moc pohodlné, ale byly nádherné. Už tady se zrodila moje touha najít někoho, kdo je bude umět udělat perfektně pro náš trh..Od té doby jsem to měla v hlavě. Všude, kam jsem od té doby přijela, jsem si botky začala fotit a nechala si čas od času udělat nějaké na míru. Abych viděla, jak to celé probíhá, jaký je proces výroby.
Den na to jsem se už přesouvala z Dar es Salaamu na Zanzibar, toužíc konečně po těch krásných plážích a moři!:o). Na trajekt jsem se ještě naložila zdravá. Ani teplotu jsem neměla, měřili před vstupem na trajekt..
Druhý den po příjezdu na Zanzibar jsem začala mít horečky, kašel, průjem a zvracení. Po 3 dnech jsem ztratila čich a chuť.
DOPRDELE!!...viděla jsem ty titulky v novinách..: “Běloška z Evropy nám do naší bohem vyvolené země přitáhla Covid a způsobila smrt půlce Zanzibaru..”..Jako vážně, jak jsme byli z domova vystrašeni tou masáží o smrtící pandemii, měla jsem chvíli paniku. Pak jsem se ale docela rychle uklidnila. Panu domácímu jsem hned řekla, že TO mám a že jestli se bojí, ať se drží ode mě dál. A že já si taky budu držet odstup a kurýrovat se v posteli. Mile se usmál a prohlásil, že ho nějaký Covid (který stejně nevěřil, že mám, protože jsem vypadla dost normálně), nemůže rozházet. My tady máme jiné starosti drahá..třeba 2x, 3x do roka malárii..potom taky občas nemáme vodu a často nejde proud několik dní. Covid zvládneme taky. Protože Bůh nám pomůže. Milujeme Boha a všechno je stejně v jeho rukách.
A JÁ ZAČÍNÁM MILOVAT TANZÁNCE...:o).
Jak dlouho trvala moje Covidí nemoc? Jak jsem si následně chvilku po uzdravení dala pro změnu na hubu na motorce? Jak jsem se musela nechat sešít?.. plus další zážitky ze Zanzibaru zase příště..už takhle mám pocit, že to mám dlouhé...:o))
