JAK JSEM VE 40ti A ZA COVIDU ZAČALA/SKONČILA V TANZANII...aneb příběh trochu oklikou.
Byla jsem dlouhá leta cestovatel, který se rád vydával do dalekých zemí za poznáváním jejich kultur, zvyků, víry a zvláštností, stejně tak jako obyčejného každodenního života.
Začalo to Vietnamem s kamarádkou v roce tuším 2012, kdy jsme se poprvé vydaly na vlastní pěst jen s batohem, a připadaly jsme si tenkrát jako hrdinky. Obě už “dospělé”, se zažitým životním standardem a stylem života, jedna z nás vdaná s dětmi. Lukáš je sám cestovatel, a tak v tom svou ženu Kvítu rád podpořil. Ančto byla mnohokrát doma s dětmi, když se toulal po světě on sám. Bylo to fér Luky, díky!. Neměla ale ten náš výlet holka zadarmo. Každý den nás Lukáš bombardoval touhou po detailním popisu našich zážitků, které když nebyly dost štavnaté a zábavné, nechal nám to pěkně sežrat. Už jste jedly hada? Už jste jedly kuřecí pařát? Už jste potkaly nějaké prostitutky? Už jsi (to bylo na mě), zažila něco s místním borcem? Jaký tam mají pivo? No, musely jsme se hodně snažit...:o).
S místním borcem jsem ho tedy tenkrát ještě zklamala. V následujících letech, a na dalších cestách, už jsem byla schopná zasaturovat i tuto jeho zvědavost...i mojí..ale o tom později.:o)
Prožily jsme ve Vietnamu krásných 14 dní a všechno pro nás bylo nové. Nejen místo, ale i cestování stylem batoh, levné hotely, místní doprava, jídlo na ulici. Byly jsme z toho tenkrát nadšené a já se do takového stylu cestování zamilovala.
Jeden z nejvtipnějších zážitků nás potkal na cestě zpátky domů. Na to nikdy nezapomenu, jak jsme si to užily! Na letišti v Ho CHi Minh jsme, ženské - klasika, do poslední chvíle nakupovaly nějaké blbostičky domů, dárky a suvenýry. Přiběhly jsme tak na boarding úplně na poslední chvíli a upozorňuju, že relativně špinavé a řekněme, že elegantní už jsme v minulosti kdysi byly..:o). Byla přebukovaná kapacita economy třídy, takže Air France měla tenkrát na výběr. Buď nás ubytovat na svoje náklady v hotelu do dalšího letu, anebo nás posadit na dvě volná místa v 1. třídě. No přátelé, to byl let! Představte si, jak sedíte ve svých posledních relativně čistých šatech, se svým ani trochu čistým cestovním batůžkem, ve svých naprosto nečistých botách, v navoněném sedadle vedle ještě navoněnější dámy s šátkem Hermes kolem krku a se sklenkou vína s malíčkem nahoru...ty pohledy!! Co ty tady pohledávají? Vedle Kvíti dokonce jedna dáma - později se ukázalo, že manželka pilota, odmítla sedět! Nezapomenu, jak jí tenkrát pan steward s francouzskou nonšalancí sobě vlastní vysvětlil, že cestující jsou si na palubě rovni. FRAJER. Po zbytek letu nás oslovoval “madam” a dopřával nám nepřetržitě francouzské víno a delicatessy na porcelánovém talíři. A spaní? Jako v bavlnce! Po příletu jsme se zařekly, že už nikdy jinak, než první třídou...což se pochopitelně nikdy nestalo..:o).
Od té doby uplynulo mnoho let a já se během nich začala vydávat na cesty nejraději sama. No, nejraději...to se tak úplně nedá říct. Ale jak už jsem nebyla ve studentském věku, kdy jsou Vaši kamarádi free a bez závazků, musela jsem si vybrat. Buď jezdit s nimi a jejich rodinami k moři na pohodové a bezpečné dovolené plné dětských her a večerních táboráku (jako proč ne, taky byly super), nebo jezdit daleko a do méně komfortních míst. Sama. Chápala jsem, že motivace mých přátel - jak na destinace, tak na utrácení vydělaných peněz - je od té mojí celkem pochopitelně odlišná. A tak bylo celkem rychle jasno. Solo traveller, jak se tomu dneska říká.
Během dalších 8let jsem se sama potulovala po Indonesii, Barmě, Papui Nové Guineji, Brazílii, Americe, i Evropě...
Začala jsem se učit fotit a úplně jsem se rozpouštěla blahem při focení lidí na ulici, což mě oklikou následně přivedlo i k focení portrétů lidí doma v ČR.
V době, kdy jsem začala sama vyjíždět do světa, jsem byla zaměstnaná u velké mezinárodní firmy a mohla jsem si dovolit vyjet maximálně na měsíc jednou za rok. I zato jsem byla ráda, ale začalo mi to být málo. Vůbec mi začalo být něčeho tak nějak “málo”.....Dobrodružství, volnosti, nepředvídatelnosti.
Totiž nezažívala jsem dobrodružství a nepředvídatelnost rodinného života s dětmi, manželem, domem, zahrádkou, zasazeným stromem...:o)..Všechno to pěkný, co je samo o sobě jedno velké veselé a nepředvídatelné dobrodružství. Neměla jsem kromě práce a koníčků vlastně nic moc jiného na práci, co by mne fascinovalo....a učilo. Učilo o jinakostech, o schopnosti dělat kompromisy, o tom umět si poradit ve vyhrocených situacích v cizím, úplně neznámém prostředí. O tom nezůstávat ve svojí bublině, ale dávat v sobě prostor i úplně odlišným názorům, tradicím, víře a přesvědčením.
Pracovně, v okruhu přátel a s rodiči, bylo samozřejmě takových dobrudružství až až - jakože jasně:o)!! Prožívala jsem vlastně moc pěkný život. A byla jsem za něj ráda. Ale neměla jsem dost..:o), Všechno bylo takové bezpečné a stálé..:O))..Ale možná jsem si v tom tu úplnou krásu neuměla najít. Možná jsem potřebovala víc a víc taky proto, abych nakonec zjistila, jak bohatý může být i obyčejný život. Ale to všechno přišlo až se zkušeností a prožitkem.
Nešlo mi to pnutí po nějakém větším dobrodružství dostat z hlavy ven. A taky proč? Možná je to něco jako puberta....když jí úplně přeskočíte s touhou být rozumný a konsistentní, není potom velká šance, že ještě ve 30i budete žít u maminky?:o)... Nevím..možná...jediné, co vím je, jak jsem to v té době měla já..právě s tím vědomím, že to tak je teď a definitivní není nic.
A tak jsem měla pořád roupy..:o). Četla jsem a chodila na přednášky cestovatelů, kteří se potulovali po světě. Poslouchala plna údivu, co všechno dokázali, na co na všechno mají odvahu, jaké neuvěřitelné momenty jsou schopní zachytit na svých fotografiích. Jak píší do časopisů, jak dělají přednášky a jak je to i někdy uživí. Byť je to náročné a člověk se musí hodně věcí vzdát, za prvé, a za druhé také hodně úplně nových věcí začít aktivně dělat.
Ohhh a to je ten kámen úrazu!!...ZAČÍT !!...NĚCO DĚLAT!!...JINAK!!....Nejen představa a touha, ale jako fakt zvednout zadek. Do dneška s tím bojuju...dodneška jsem napůl v komfortní zóně... a dodneška se mi nechce lézt s kůží na trh...možná jsem trochu srab. Ale makám na tom..:o)..Budiž toho důkazem tenhle blog, který začínám psát v roce 2021..:o))!!…
No ale nemládneme - světe div se - došlo mi kolem 40tky..:o)!
A tak jsem začala pomalu lézt z ulity VEN. První vystoupení jsem si zažila na festivalu Kolem světa, kde jsem měla přednášku o Papui Nove Guinei. Další v Cestovatelském klubu v Praze, další na super plzeňském International Road Movie Festivalu, další u nás ve Fotoatelieru v Továrně. Byla jsem Papuou Novou Guineou tenkrát naprosto uchvácená. Strávila jsem tam celkem dva měsíce a bylo to tak výživné, že už jsem se o to chtěla ZAČÍT dělit. Tím spíš, že mi Papuu všichni, ale všichni, rozmlouvali. Protože “je to taková divočina, že jseš totální magor, že tam tam chceš jet sama”.
Moje oblíbená hláška je z filmu Bobule, kde Lubomír Lipský říká: “ Honzíku, je lepší si to posrat sám, než jak ti radí jiní..”
Tak jsem jela...nejdřív s Lukym (ano, s tím od Kvíti - pustila ho, díky Kvíto!:o), a další rok už sama. Zase na měsíc, a tentokrát už za přáteli, se kterými jsme se tam při naší první návštěvě seznámili a prožili neskutečné, autentické chvíle. To bylo na jaře 2019..ale o celé Papui v některém z dalších blogů..
A takhle postupně jsem se dopracovala až sem, do Afriky...kde už rok žiju..a založila jsem si tady firmu..JAK? Jednoho dne jsem se rozhodla...Pojedu do světa...Na dlouho...Uvidím, co to přinese, kam mne to zavane.
Přestala jsem si myslet, že NEMŮŽU dát výpověd a pustit se do neznáma. Přestala jsem si myslet, že když všechno pustím, nic mi nezbyde.
V říjnu 2019 jsem se definitivně rozhodla, několikrát se zhluboka nadechla a zavolala všem z práce, kterých se to mělo v následujících měsících bezprostředně týkat. Najít za sebe náhradu, všechno dodělat, připravit se. Nakonec jsem v práci zůstala ještě celý rok. Nejde vždycky všechno hned tak, jak si člověk naplánuje..přišel Covid, zavřené hranice, nemožnost cestovat..Měla jsem obrovské štěstí na to, v jaké firmě jsem 16 let pracovala. Mohla jsem makat ještě další rok a čekat, až bude vycestovat možné.. Všem “u nás” v HR pořád moc děkuju! Měla jsem onehdá celý ten rok v práci krycí název pro svou misi: “Jedu hledat farmáře do Austrálie”..:o)…. Asi mi to fakt přáli..:o).
Australský farmář se nekonal...evidentně..:o). V říjnu 2020 byla Austrálie a skoro celý svět nedostupný.. Pamatuju si, že tenkrát byly pro nás otevřené asi jen 3 země: Mexiko (nemluvím španělsky a s místníma si chci povídat). Afghanistan - jako dobré dobrodrůžo, ale odsud podsud (pro mne). A Afrika...Tanzanie...
Tak jsem tady...
4. 11. 2021, toho času ve svém krásném prostém domečku v Dar es Salaamu (obchodní hlavní město Tanzánie). Máme pět hodin odpoledne a 29 stupňů...na dvorku na mě volá naše pouliční číča, která potvora ví, že zase dostane sardinky....A ten baráček není můj...je to nájem....ale kdo ví, co mi tady ještě život přinese..:o)
MOJE PRVNÍ ZÁŽITKY Z TANZANIE SI PŘEČTETE V DALŠÍM BLOGU, nebo můžete mrknout na průběžné posty na FB: Hana Kurilová a taky FB: PiliPili.cz a na www.pilipili.cz
A ještě oživím pár fotek z toho Vietnamu..tenkrát jsem se nějak vzhlédla v používání rámečků...to už mně naštěstí přešlo..:o))
